Jeden z nejlepších dní v mém životě, eh.

29. dubna 2011 v 12:22 | Cassie |  Popelnice zbytků
... Zas tak "happy" to není... i když je... není. No, bylo. Už není.


POZOR OBSAHUJE DETAILNÍ POPIS, HROZÍ PSEUDOROMANTIKA;
raději následující text nečtěte, je extrémně nudný a zjevně ho píšu jen pro sebe, abych si připoměla včerejšek

Včera jsem si uvědomila jednu věc, Míša... no, mám ho ráda, ale bylo to jen chvilkové zbláznění se, protože by to mezi námi klapat nemohlo. Nešlo by to, protože páry spolu prostě většinou neprovádějí "klukoviny" (chození na ryby, fotbal, hokej, florbal, střílení na plechovky vzduchovkou a tak)... i kdyby, tak my si beztak 'osobněji' nemáme co říct. Prostě jsme k sobě povahově jako kamarádi, toť vše, víc by to nešlo ani kdybych se rozkrájela. Toť jen tak k úvodu.

Prostě jsme včera byli na Arakainech a byl to můj nejlepší koncert v životě (a ne kvůli hudbě, to Helloween mám radši... no, ale to vysvětlím později).

Ráno jsem se ještě stihla zhádat s fotrem a definitivně jsem se dozvěděla, že už mě nikam nevezmou ani kdybych se postavila na hlavu a zpívala bych Highway to hell. Každopádně jsem něco takového po těch hádkách s tím individuem očekávala a vcelku mě to mrzí, ale stále mám partu důchodců (babičku & spol) a ti taky vymetají koncerty, takže v pohodě. Jenže... včera to bylo jiný.

Přijeli jsme do Úho, kde jsem si nechala věci, pak jsme šli s voctíkem a jeho kámošema do hospody, kde jsem stihla zkonzumovat dvě vína s kolou a pak jsme zamířili směr Praha. Šla jsem rovně a mluvila jsem rozumně, jasný? Každopádně se k nám napojili další existence, většinou starší chlápci, Jarinovi kámoši. Nakonec jsme v metru počkali i na moji babičku a Kamila a mohlo se vyrazit. Do hospody. Protože jsme pořád nebyli všichni. No, vzhledem k faktu, že tam byla babička, tak jsem tam upíjela kolu a cappy. Bavili jsme se a pak jeden týpek odešel od stolu, že jde pro další lidi k metru. Nijak jsem to nevnímala, tedy vnímala když se vrátil s jeho (zjevně) přítelkyní nebo ženou, to nevím a dvěma klukama. Docela jsem čučela, že s námi jde někdo v podobné věkové kategorii jako já (i když jim bylo přes patnáct, tak co? to není zase takový rozdíl)... A jeden byl fakt hezkej, chvíli jsme se na dívali a pak jsem ucukla pohledem a nijak jsme spolu nemluvili. Nu, pak jsme všichni zamířili na Mírák.

On šel se svojí famílií já zase se svojí, i když jsem postřehla jak se na mě párkrát ohlédnul. Nějak jsme se doplazili metrem někam, odtamtud taky někam (v Praze se zrovna nevyznám, trefím na Václavák a dostanu se na Dejvickou, toť vše) a na okamžik jsme zakotvili všichni u stánku s párkama v rohlíku, ehe. Bylo nás tam asi dvanáct, Kamil mi šel koupit párek v rohlíku a pak se mě ptal jakou chci hořčici. Jako, vůbec jsem to nepobírala, prostě nějakou normální. No a tak jsem se s Honzou (později se představil) začala bavit o tom, jací jsme gurmáni a máme strašný přehled o druzích hořčice, docela jsme se zasmáli.

Pak jsme se vydali směr Retro music hall, ale to už jsme spolu zase nijak nemluvili. Až pak vevnitř větou "taky se nemůžeš dočkat?". No a pak nějak nebyl čas, byla jsem si pro podpisovku, vyfotit se s klukama a tak. Pak jsme šli nahoru, kde jsme si hledali nějaký místa, voctík mi koupil frisco. Skvělý, no. Po chvíli za mnou přišel Honza, že ukořistili s rodinou posledních pět volných židliček, jestli se k nim nechci přidat. Okamžitě jsem šoupla věci babičce a zamířila jsem k jejich stolu.

Jako... výtlemy nehorázného kalibru, kam se na Kubu (Honzova bráchu) a Honzu hrabe nějakej Mr. Bean. Ne, vážně, zasmála jsem se, až mi tekly slzy. Nehorázně skvělý. Pak se ten týpek a ta ženuška vytratili někam pryč, když začala hrát první předkapela. Kluci měli pivo, takže se Honza nabídl a pili jsme spolu, protože já jsem si ho koupit nemohla, neměla jsem u sebe žádný prachy a vocet by mě zabil.

Dobře jsme tam kravili, vážně sranda Já&Honza&Kuba. Takový šílenosti. Každopádně mi pak tatík dal nějaký love, prý abych si něco koupila. Bylo mu to jasný. Honza mi zašel koupit pivo, mě by ho zjevně beztak neporodali. Pak jsme chtěli jít na chvíli dolů, protože už hrála druhá před kapela, tak jsme čekali, že to tam aspoň trošku bude žít. No, nic. Všichni tam stáli jako prkna, tak jsme se zase vrátili nahoru a Honza mně a Kubovi koupil pivo. Sobě ne, takže jsem ho nutila pít to moje, byla to dost sranda. Jako, mezi tím jsme měli ještě něco, takže už se mi fakt motala hlava. Šli jsme na schody, kde tolik lidí nechodilo, dělali jsme tak zase nějaký blbiny a pak jsme si sedli a tak nějak kecali a u toho popíjeli to krásné výborné pivo (bože, děcka, já jsem alkoholik, zabte mě!). Tak jsme šli zase dolu, opět tam byla nuda (no, chvíli jsme tam tak hezky mávali rukama, ale to bylo o ničem), tak zas nahoru (myslím, že vy se u tohohle článku taky nudíte, že?), Honza mě chytil za ruku, aby nás nerozdělil dav, eheh.

A tentokrát jsme neskončili s pivem na schodech, tentokrát jsme skončili se dvěma v takovém... no, za takovejma dveřma, takový úzký prostor. Já jsem seděla vedle Honzíčka (ehehe, fakt už by mě měl někdo něčím praštit po hlavě) a naproti nám Kuba. Ta piva tam tak hezky kolovala, já už byla vážně trošku mimo. To pivo mi málem vyteklo nosem ( :D ). Ujetý. Smáli jsme se a u toho jsme se s Honzou drželi za ruce, první kluk, který mě kdy vzal tak jemně za ruku. Nakonec tam přišel takovej týpek, zjevně nějakej organizátor, kolik, že prý nám je a ať odtamtud vypadneme. Dozvěděl se, že mě je čtyřicet šest a půl, Kubovi sedm a Honzovi dvacet, taky dobrý no... tak jsme se zdekovali zase na tu druhý schody, kde to zase kolovalo. Bylo to fakt nářez. Opět hromada smíchu a tak... Prostě super.

Pak už byli na řadě Arakaini, tak jsme se okamžitě procpali dolů a hezky do kotle. Pařili jsme (já s Honzou prostě ruku v ruce, doslova) dělali jsme blbosti a po takovém divokém paření ze mně vyprchal skoro všechen alkohol, ale byla jsem úplně vyřízená. Honza na tom byl stejně. Už bylo ke konci a tak jsme se vytratili, zamířili jsme zase za ty dveře, kde jsme si opět sedli vedle sebe, já mu dala hlavu na rameno a vzájemně jsme si proplétali ruce. Z povzdálí k nám doléhala skvělá muzika. Jo, tak v tu chvíli jsem byla tak nehorázně šťastná, že ta magická chvíle asi třech písniček nejde popsat (A věta "Tohle je můj nejlepší koncert" byla snad to nejehzčí, co mohl říct).

Nějakým záhadným způsobem se tam objevil otec (s Kubou), kterej na mě začal říkat něco, že si to doma vyřídíme nebo, co. Nijak jsem to neřešila, on je magor pořád a nevěděla jsem, co mu vadí.

Tak jsme se nakonec zdekovali právě na poslední písničku, která byla nejlepší, bože, Honza je prostě... á. Snad nejlepší člověk, každopádně... bohové pomozte mi. Hned jak odehrála poslední písnička, tak si mě našel voctík aniž bych se stihla rozloučit odtáhl mě kamsi nahoru a furt mlel něco o tom, že jsem byla zlitá jako kráva a že už semnou nikdy nikam nepůjde (tak to není novinka) a že zařídí abych už se z Honzou neviděla. Tak... to mě, no... ?naštvalo? ?rozesmutnilo? já nevím, každopádně... zabít ho. Voctíka.

Po cestě domů jsem si s maximální radostí uvědomila, že mi kluci napsali čísla na ruce a ještě kontakty na xichtoknihu. Okamžitě jsem napsala Honzovi, cosi jako, že mě to mrzí, že jsme se nestihli rozloučit.

Domů jsme přijeli kolem třetí ráno, ale já okamžitě zapnula počítač a přidala si kluky na xichtoknize, protože kontaky už byly sotva čitelný, vzhledem k faktu, že jsem byla nehorázně splavená. Pak jsem šla spát a ráno mě probudila SMSka, že by jste neuhodli od koho? :))

Jenže, to by nebylo ono, kdyby v tom prostě nebyl háček. Jak se máme vídat, že? No, každopádně i kdybych kvůli tomu neměla jíst, tak prostě ušestřím na bus do Prahy a zpět, no a přinejhorším sednu na kolo a pojedu, sice týden, ale jo... Vážně mi nezáleží na tom držkování rodičů, že jsem moc malá a navíc je Honza starší, takže prej zákaz, mě je to šumák. Sakra, je mu šestnáct, chápala bych, kdyby devatenáct, ale... zas tak děsný to není.
Ano, teď fakt už zbejvá otázka za všechny prachy; jak, kdy a kde se uvidíme.

No, tak nevím, co je lepší, jestli moje předešla situace, nebo takhle.
Lidi, fakt už mě nějakým způsobem zabte...

Cassie Michelis

PS: Beztak to byl můj nejlepší koncert! A možná i jeden z nejlepších dní... a ne díky hudbě, která sice byla taky dobrá, ale díky někomu. A vážně mi nezáleží na tom, co říkají rodiče...
PS2: Neřešte moje pseudoromantický kydy, možná jen chci aby to vypadalo, že mám taky srdce, muhaha!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VelííQ | Web | 29. dubna 2011 v 13:52 | Reagovat

Já nevím, co ti mám říct... :) Strašně ti to přeju. :) Teda to, že se nemůžete vídat tak fakt ne, ale prostěě... :) Chápeš ne? :)

2 Moi Keiniku Sangová | Web | 29. dubna 2011 v 17:25 | Reagovat

Tohle bylo...dlouhý a upřímný :-) S tím vídáním se to určitě nějak vyřeší ;-) Přeju ti to!

3 VelííQ | Web | 2. května 2011 v 16:22 | Reagovat

No jakože jsem s tím už otravnáá... :D :D :) Tak jsem ráda, že toho nelituješ... :)

4 paní archivová | Web | 2. května 2011 v 19:43 | Reagovat

To je jako kdyby mi někdo přehrál můj život, ale nebyli to Arakaini, ale Masters of Rock, a ne Honza, nýbrž Filip. Jo, vím, jak jsou tyhle začátky nádherný :) Hrozně ti to přeju (a závidím ti koncert a všechny ty pocity). Vocet :D Chudáčku, máš otce Kapuleta.. takhle ti zakazovat lásku.. Romeo a Julie byli taky takhle mladí! Hele, peníze se vždy nějak našetří, já na cestu do Brna dávala pětikilo a stejně jsme se s Filipem vídali .) Důležitý je, že tohle mezi váma vzniklo. Pak už přebijete všechny vocty, dálky a prachy (i Prahy).

5 Cassidy Halliwell | E-mail | Web | 4. května 2011 v 16:15 | Reagovat

ahojky,tak se zase po hoodně dlouhé době ozývám a omlouvám se za tu dlouhou nepřítomnost (může za ní moje PC, nešel internet).Koukám že si se dobře bavila a to ti přeju (a ať vám to s Honzou vyjde)!!snad už tě teď budu vícekrát moci poctít svou přítomností :-)

6 Cassidy Halliwell | E-mail | Web | 4. května 2011 v 16:16 | Reagovat

[5]: ps: doufám že se na mě nezlobíš

7 Lexie | Web | 13. května 2011 v 17:00 | Reagovat

Moc děkuji za povídku :) co nejdřív ji uveřejním :)

8 Lexie | Web | 13. května 2011 v 17:22 | Reagovat

Mě se ta povídka moc líbila :) kdybych tak dokázala něco takového napsat ...

9 omel-ver | Web | 14. května 2011 v 17:16 | Reagovat

Och. Kdybych tě Cass neznala. Ale stala se z tebe opravdu skvělá holka. Vždycky si byla! Ale čím jseš starší.. Tím jseš víc a víc.. k zakousnutí? Keks vo*le! /však ty víš o čem mluvím/. Přeju ti to hrozně moc! A do Prahy tě když tak svezu. Vzah nesmí zničit pitomých 150km!

10 xxx | 29. srpna 2011 v 21:04 | Reagovat

fuj,a ble,hroznej dess,my homáme cool a ty ne!ty ho máš ffuj a hnůj.tak nám nepiš že máme hroznej dess když ty ho máš...návštěvnost je u nás 100 lidí denně a 60 lidí kliklo že máme dobrej a hezkej blog a cool dess.TAK UŽ NELŽI,LHÁT SE NEMÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! ;-) MucQ :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama