Ubrečená, utahaná, od krve, ale... šťastná. Teda byla. Aspoň chvíli. Řeč je o Cassie.

19. listopadu 2011 v 18:50 | Cassie |  Diary
Byla to dlouhá cesta... ale nelituju jí. Vlastně? Možná ano.
(aneb slibovanej článek o mým "milostným" životě)

MICHALE, JESTLI JSI TEN ČLÁNEK ROZKLIKL, TAK HO KURVA OKAMŽITĚ ZAVŘI! :DD A JESTLI O TOMHLE BLOGU ČI ČLÁNKU ŘEKNEŠ TOMU, KOMU NEMÁŠ, TAK TĚ ZABIJU - ROZSEKÁM MOTOROVOU PILOU, UŠKRTÍM, UDUSÍM, UTOPÍM, ROZČTVRTÍM, NARVU DO MRAZÁKU, SPLÁCHNU DO ZÁCHODU, PŘEDHONÍM PYRANÍM/VEPŘŮM (NEHODÍCÍ ŠKRTNI), ZASTŘELÍM, NAKOUSKUJU KATANOU, USMAŽÍM, UGRILUJU, UMLÁTÍM BASEBALLOVOU PÁLKOU, PUSTÍM TI JUSTINA BIEBERA, NECHÁM TĚ ZEMŘÍT HLADY, DÁM TĚ JAKO CHARITATIVNÍ DÁREK DO SOMÁLSKA... A PAK TĚ PRO JISTOTU JEŠTĚ JEDNOU ZABIJU, TAK.

Miluju. Ano, stvoření jako já, umí milovat, drsný, co? Ale vážně, už přes půl roku, i když jsem mezi tím měla jiný, tak vždycky jsem byla částečně srdcem u něj. Už to tak nějakej pátek je, vím to, ale vědomě jsem tu myšlenku prostě potlačovala. Až do osudného víkendu, kdy můj milý zlatý vodafone rozdával smsky zadáčo. A Cassie blbka se konečně odhodlala po dlouhý debatě nacvakat na klávesnici, to co cítí (Stand and fight. Live by your heart. Always one more try. I'm not afraid tu die. Stand and fight. Say what you feel. Born with a heart of steel. - Moje osudová písnička - jo, přesně ta, co už ji cpu i do dessingu, naja, co se dá dělat, jsem blázen). Ehm. Nebylo to tak jednoznačný. Dalo se to rozepsat tak do... ehm, stovky smsek, cca? Jo, tak nějak. A z týhle debaty prostě vzniklo, že bychom spolu mohli zkusit... (Ehm, ne vyloženě takhle, je to komplikovaněěěější) být více než přátelé. Jop, připadala jsem si jako ta největší svině vůči Lence... ale. Ona to stejně ukončila. Prý to nemá do budoucnosti cenu... takže řekněme, že Cass byla asi deset hodin nezadaná a pak si opět začala psát s ním. A nezadaná je překvapivě pořád, heheh. A já jsem prostě zatraceně naivní.

A nějak se prostě domluvilo, že Cassie dorazí do malebného města, kde dotyčný žije. Jo, Cassie má zákaz do onoho města jménem Hradec Králové jezdit, takže zase padla hromada výmluv, no... Takže... prostě jsem jela a našim jsem tvrdila, že jedu za kamarádkou. No, zkrátka a dobře, jsem dojela do HK a sedla na moji milovanou Hradeckou MHD (je možné, že v tom cítíte ironii... néé, to se vám jen zdá) a dorazila k němu domů, teda jakože na zastávku k jeho baráku, éééhm. Kde na mě překvapivě nečekal. Nečekaně se dostavil pět minut potom, co mi volal můj velectěný fotr a já se snažila tvrdit, že jsem v Jaroměři, no jo no. Takže panika, panika. Šli jsme k němu domů, klasická přátelská konverzace, jako vždy. Teda nejdřív jsme dali retko. Hystericky jsme vygooglili název jednoho zapadákova u Jaroměře, kde jsem teda jako údajně měla bejt u tý kamarádky. Bezva, fotr začal s tím, že tam přijede (přešel mě můj záchvat flegmatismu a nastoupila vážná nervozita a hysterie, kdo by znal mýho vocta, ten pochopí). Ale... říkejme mu třeba L., mě vcelku uklidnil s tím, že prostě za hodinku sednem na bus a sjedem do Jaroměře, kde nadšeně oznámím voctíkovi, že je všechno ou rájt a bude to cajk.

Hmm. Dali jsme si čaj (nebo spíš L. si dal, já upíjela... hehe, teď mi to připomíná L z Death Note... heeh) a pak jsme šli k němu do pokoje, kde jsme blbli (no, a já když nechci, tak prostě lechtivá nejsem, muhehe!) jak děti ve školce (naja, ať si říká kdo chce co chce, tohle není normální... nebo aspoň u mě ne... né, že by mi to nějak vadilo, to ani omylem - áchjo, proč jsem si zakázala smajlíky? teď bych jich pár vytlemenejch docela napsala). Pak retko. Pak blbiny. Pak masáže. Hehé. A pak se nám teda do tý Jaroměře vůbec nechtělo (no, to určitě pochopíte, ehh), tak jsme zůstali u L. doma. Nerozebírejme to. Prostě ten čas utekl strašně rychle, a helé? My nestíháme bus. Nebo spíš já nestíhám bus.

Čáry máry fuk, prakticky skoro během jsme přešli (strašně vtipný, haha) snad půlku Hradce, a hehé, prostě mi to frknklo a já začínala opět panikařit, protože jsem prostě měla bejt do určitýho času doma... a kdyby se na to přišlo, byl by to průser jako blázen. A kdyby... se přišlo na to, že nejsem u kamarádky... a... áááá!!! Tak mě L., ukecal (protože žádnejch z jeho kámošů mě nemohl odvíst domů autem), abych jela vlakem, což jsem neměla dělat, protože prostě nesnáším cestování vlakem, mám z něj takovou menší (teď už větší) fobii. No, co naplat, koupila jsem si lístek. Jdem na nádro, L., mě dovede do vlaku, zamáváme si... a pak mi najednou volá, že jsem v blbým vlaku, že tenhle jede na blbou stranu... no já byla tak v háji. Mě se udělalo zle, mdlo před očima a překvapivě jsem musela potlačovat slzy. Tak teda vystoupím ve Všestarech, kde následovně zjistím, že je to největší prdel světa a nemám se odtamtud jak dostat. Fakt jsem se složila, a totálně rozbrečela (ale kdo by to ve stejný situaci neudělal, že?) párkrát mi volal L., kterej toho pro mě ale moc nemohl udělat... prostě jsem se zeptala nějaký ženský kudy tudy směr HK... A šla jsem...

Brečela jsem, vypadala jsem jako emo, snažila jsem si stopnout nějaký auto, ale všichni na mě kašlali. Bylo mi fakt mizerně. I když jsem toho dne nedokázala litovat. Hmm, google mi říká, že jsem šla tak pět kiláků jen do Hradce. Pěkný. Pak jsem šla směr Náchod, což je... uhm, dálka... nikdo nezastavoval, bylo mi fakt děsně, z bot jsem měla nohy do krve, tak jsem si je sundala a šla bosa, no, bolelo to, ale bylo to lepší než matčiný kozačky... heh, v tý tmě mě málem srazil kamion, protože jsem byla oháknutá nečekaně v černým. No, jo, pěkně jsem se prošla, stopro víc jak deset kiláčků, pěkný... nakonec... kdy už jsem nebyla daleko od psychickýho zhroucení... mi zastavilo auto... a kurva? Angličani (no, vlastně rumunec, bulhar, finka, němka a angličanka), no héj, pěkná ironie, že jsem si nemohla vzpomenout ani na to, jak pozdravit. Ale rozuměla jsem jim a povedlo se mi i vysvětlit situaci. Strašně sympatičtí lidi, vzali mě do auta (kvůli mě seděla ta finka na klíně tý angličance) a vyprávěli mi o tom, jak jsou tady za památkama... a prostě celkově. A ptali se na mě, ujišťovali mě, že jsem v bezpečí, dali mi napít, pohoda... Hodili mě kousek do Jaroměře, kde na mě čekali naši, kterejm jsem předvedla ubrečenej hovor a hodně poupravenou historku, ale to už je vedlejší...
A taky jsem musela vysvětlovat, proč na sobě mám pánskou košili. To je košile bratra tý kámošky, heh. Nojo, co se dá dělat.

No jo, to jsem ani nezmiňovala, že jsem ukořistila košili, která patřila L., hah.

Prostě... to byl... dobrej den. Až na ten konec.

Beztak jsem to ale všechno zkurvila. Neměla jsem to říkat... nebo měla... nebo já nevím. Fajn, úplně nejhorší je to, že mi dal naději, kdyby mi aspoň na rovinu řekl, co a jak... Kdo se v tom má vyznat. Stejně pro něj musím bejt jen obyčejná malá naivní holka. Nejsem ničím vyjímečná. Jen tím, že jsem magor... Achjo.

Co se dá dělat, že... Od tý doby si moc nepíšem. Vždycky musím napsat první já... a taky mi je jasný, že ho nezajímám, když se ani nezeptá na oplátku na to jak se mám, co dělám a tak... jako dřív prostě. Jo, někde ve mě ještě kousek naivní Cassie, která by ráda věřila tomu, že mu na mě aspoň trošku záleží, a že tu pro mě bude, až budu potřebovat. Nojo. Spíš to vidím na tupý zírání na monitor, na zelenou tečku u kontaktu a čekání, a čekání, a pak to prostě nedám, a napíšu mu, a proklínám se jak jsem vlezlá, a prostě klasika. I když dneska jsme kecali po skypu, chudák je zdeprimovanej, že člověk, kterej se pasoval na jeho "přítele" mu ožral bývalou a táhnul ji do čajky, nebo tak... jo, je mi ho líto, chápu, ale i tak.

Prostě mi to je líto, no. Mele o tom, že prostě teď už se může tulit jen ke kytaře, nebo tak, a já prostě neřeknu, že má mě. Má. A budu tu pro něj, kdykoliv mě bude potřebovat. Ale neřeknu mu to, protože bych se před ním akorát jako vždycky shodila se svojí vlezlostí. Přijde mi to ubohý, nebudu se mu vnucovat, když o mě nestojí. Klesla jsem, ale pořád mám svoji hrdost. No, fakt..
Takhle... víte, co je úplně nejhorší? Když vám chybí někdo, komu vy ne, když myslíte dvacet čtyři hodin denně na někoho, kdo si za celý den nevzpomene na to, že existujete.

Ale já to věděla. A věděla. Už tehdy, když jsme se poznali přes F., bylo mi jasný, že je to někdo, koho nikdy nebudu mít, i kdybych se postavila na hlavu. Prožila jsem si díky tomu pár bezesných nocí, nějaká ta slza ukápla, ale já fakt nejsem nějaká... no, pipinka, která bude psát hromadu brečících smajlíků, srdíček a srdceryvný statusy, o tom, že u se nedokážou nikdy zamilovat, že jsou opuštěný... a bláblbáblá. Kurva, život jde dál. Vím, co od vztahu chci, co vztah obnáší, a jednou třeba najdu někoho, kdo to ocení, muheheh.
(Někoho, kdo nemá moc v lásce romantiku, je trošku, hm, drsnější, nevadí mu kousání a škrábání, je sexyy *slint, slint* a tak dále... *psycho smích* asi si napíšu do seznamky*... Ha, a nebo si najdu holku. Nějakou parádní gothičku, nyaa)

Naja, už zas melu sračky. Ne, v pohodě, zkrátka chci říct, že to asi beztak nemá budoucnost. A pointa článku spočívá v tom, že jsem kráva, co nedrží hubu... půl roku mlčím, jsme skvělí kámoši, a teď tohle. Měla bych se (zastřelit) řídit rozumem a ne srdcem. I když to je věc, který si na mě prej L. cení, teda psal to do jedný smsky, kdysi dávno...

Jo, pokud se někdo ptá, proč jsem se tak dlouze rozepisovala o tom odpoledni a cestě domů, tak to byla narážka, že i za stavu, kdy jsem měla mé milované nožičky rozedřené do krve, průšvih jak cyp od rodičů, bolest hlavy z breku, vypadala jsem jako emo, protože jsem měla černou po celým xichtě a i přestože jsem byla jsem utahaná jako pes, dokázala jsem bejt šťastná díky jednomu odpoledni. No, dopoledno-odpoledni. A i když vím, že L. si tenhle článek nikdy nepřečte, tak si zaslouží můj velkej dík, protože v poslední době je u mě dobrá nálada - ba dokonce štěstí - uměním.

Bohové, tohle je zlo, když si ten článek čtu, tak fakt umírám. Upřímně ho chápu. Já bych sama se sebou nevydržela ani ve stejný místnosti, natož... no nic.
Pro dnešek už to zabalím.


Cassie

PS: Nějaký kecy o tom, že si najdu někoho lepšího mě vážně nezajímají. Jasně, život se nezastaví v mrtvým bodě, kdy už prostě nevíte, co dál... jen prostě, však víte, srdci neporučíš. A já se o to ani nesnažím, nemá to cenu. Jediný, co bych chtěla je, aby mi do očí řekl, co a jak... i kdyby to mělo bejt něco jako "jsi naivní, Cass, ale stejně tě mám rád, ale jen jako kamarádku. Jako víc to prostě nemá budoucnost, takže... zůstaňme přátelé"... i kdyby? Blbej výraz, tohle je rozhodně lepší, než kdyby mlčel a nebo mě poslal do háje a zakopal tím naše přátelství. To je asi tak všechno, hmm... a nenapíšu mu, ne, ne, ne. Hm. Zas jsem to porušila a zas píše... mrtvě? jo. No, jo, prostě otravuju. Vím. Už nebudu.

Heh, tohle je fakt ubohý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kláša, Flaška... | E-mail | Web | 19. listopadu 2011 v 19:05 | Reagovat

Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Každopádně tu cestu bych nechtěla zažít :-D Stačilo mi jednou, když jsem jela vlakem s kamoškou a nešly nám otevřít dveře. Nakonec jsme si zavolali nějakýho borca na pomoc, ten je otevřel, až se začal vlak rozjíždět. Kamoška ještě vyskočila, rozplácla se na chodník a zůstala tam ležet a mě ten borec už nepustil. Dojela jsem kamsi do háje, musela jsem další hodinu čekat na spáteční vlak, modlila jsem se, aby mi revizorka nekontrolovala lístek, páč mi propadnul a očividně tam nikde nebyl automat ani nic na ten způsob. No a to byl ještě hoodně slabej odvar od tvé cesty. Každopádně já si myslím, že za to nemůžeš, že se s tebou teď zas tak moc nebaví...

2 Honza | Web | 19. listopadu 2011 v 20:09 | Reagovat

Škoda že ti to nevyšlo, já bych neměl odvahu ani tam jet.....S tím vlakem tě teda lituju,nechtěl bych to zažít :D Hlavně že rodiče na nic nepřišli. Taky to mám podobně, ale pochybuju že mu to budu někdy schopný říct...

3 Danny | Web | 19. listopadu 2011 v 20:59 | Reagovat

Přečetla jsem a...celý to zní jako "smutný příběh mladé dívky,která skončila špatně" *smutný úsměv*
To s tím klukem-tohle se mi stalo už mockrát.Na toho kluka jsem moc tlačila,tkže jsem možný začínající vztah poslala do prdele :))...nejednou.A když jsem to nezkazila já,zklamal on jako ve tvém případě-nové zprávy?Žádné...
hodně štěstí,Cass :)
Možná fakt zkus holku...

4 Moi Keiniku Sangová | Web | 20. listopadu 2011 v 10:04 | Reagovat

Ty když něco děláš, děláš to, koukám, naplno...Já tohle možná nikdy nezažiju, jelikož..no prostě si v naší generaci nevyberu. :-D Hlavně nesmíš ztrácet naději (to je tak hnusný slovo), protože  -jak se říká - ten pravej teprve přijde. Možná ti to říkají všichni, co já vím. Ale věř, že někdy je lepší mít v sobě kousek tí naivity jako ty, než bejt pixla bez perspektivních citů...

5 VelííQ | Web | 21. listopadu 2011 v 19:19 | Reagovat

Ou... Obdivuju, že jsi za tím klukem vůbec jela a žes mu napsala. To bych nedokázala. Ta cesta zpátky, no, je mi tě fakt líto... Nechtěla bych to zažít.
Já už nevím, co ti mám psát. Prostě doufám, že to bude dobrý... Když o tebe ten kluk nestojí, tak je asi debil... :-D

6 Rýnka | Web | 22. listopadu 2011 v 15:33 | Reagovat

Milá Cass,
máš můj velký obdiv. :) Tohle bych nikdy nedokázala.. Už jenom za někym jéct.. :D Ty sis našla někoho, kdo tě měl rád.. A ty jeho.. Aspoň chvilku.. :) Fakt máš muj obrovskej obdiv.. ;)
Tohle bych v životě nedokázala, na to sem moc blbá..? "Znam" tě, sice né moc, ale vim jakž takš, že seš úžasnej člověk, kterej se jen tak neobjeví.. :) A já sem ráda, že sem měla možnost tě poznat.. :)

7 vestec | Web | 13. ledna 2012 v 5:55 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama