Pocitovka

15. prosince 2011 v 19:16 | Cassie |  Diary
Pocity, myšlenky. Shluk písmenek. Slova. Možná mají smysl... ale nejspíš nemají. Aneb okružní prohlídka do mý... hlavy? ...jo...


Já... ani nevím, co chci psát. Nic konkrétního, jen se vypsat. Tenkrát mi to i pomohlo...
Pro vysvětlenou jsem včera "uklízela" a narazila na velmi zvláštní papír. Byl popsanej mým skoro nečitelným písmem, ve stavu dezolátního rozkladu, ale přečetla jsem to... což byl pro mě divnej zážitek. To víte, taková exkurze do vlastní hlavy... Dotyčnej papír jsem popsala někdy na začátku srpna. Jo, je zvláštní vědět, že většina myšlenek je pořád stejná, ale tenkrát to přece jen bylo malinko jinačí. Abych to vysvětlila, musím napsat, jak to je vlastně teď a pak až teprve můžu srovnávat.

Řekněme, že už jsem jen pouhým hostem svého těla. Jsem za pomyslnou oponou. Odstřižena od všeho. Je to vlastně... zbabělost, ano, zbabělost. Radši než abych snášela bolest - tak sama sebe odpojím od systému - tak nějak bych to vyjádřila. Necítím. Dokážu vypnout. Vzdálit se. Sledovat. Jsem někde jinde, sama se svýma myšlenkama, ale necítím... zbavím se emocí, všech, takže už ani nevnímám smutek z osamělosti. Svým způsobem je to odlehčující. Ale zároveň je to vlastně děsně... omezující. Neprožívám. Co je to radost? Smích? Ano, smích funguje na principu "teď se ode mě asi čeká, že se mám smát, hehe". Na všechno se dívám přes nějaký závoj, je to jako sledovat film vlastního života, ale já nejsem účastník.

Občas mám i stavy, kdy se plně distancuju i od fyzický bolesti (nejen od ní, od veškerejch fyzickejch pocitů...nač cítit? tak či tak?)... třeba dneska mě srazilo auto (moje chyba, já to auto viděla,a le prostě jsem šla dál, nač zastavovat, buď mě srazí, nebo ne). Bylo mi to jedno aspoň jsem se proletěla. Vstala jsem se zjistila jestli nemám roztrženej kabát a šla jsem dál. Nemocnice? Prosím? Díky nechci, já jsem v pořádku - a jestli ne - tak na tom nezáleží. Na ničem nezáleží.

Připadám si jako cizinec. Lidi chodí kolem, smějou se, řeší si svoje závažný problémy (většinou se týkající toho, že nestihli výprodej v New Yorkru) a já přemýšlím. Oni mají vlastní příběh, možná bych chtěla vědět jaký - možná bude mnohem šťastnější než můj, možná i ne. Třeba taky fungují na bázi automatu, melou nesmysly, jen protože se to od nich očekává, jejich úsměvy taky nejsou od srdce... kdo ví.

Já ne. Už ani nedokážu poslouchat, nedokážu se soustředit, nedokážu okolí vnímat. Nejsem tady, označila bych to jako offline stav.

Vidím a uvědomuju si.

Přemýšlím, uvažuju.

ale přiznám se, že to tak není pořád. Občas se vracím zpátky. A cítím. A brečím. A depkařím. A nenávidím. A je mi smutno. A miluju... a připadám si na živu. Ano. Já vím, je to - zvláštní - ale je to tak. Nedokážu nechat "otevřené" dveře moc dlouho, bolí to až moc (připomíná mi to citát "houba na mořském dně, která už do sebe nasákla vodu nemůže již více sát, ale ne tak srdce člověka... to je schopné trpět do nekonečna"). Ale ty chvíle si vlastně svým způsobem masochisticky užívám. Jo, zní to... praštěně? ale vážně, když dovolím emocím vstup do hlavy, tak si připadám, že žiju. Možná že zatraceně mizerně, bídně a opuštěně, ale žiju. Myslím, že tohle prostě nedokáže pochopit nikdo, kdo nezažil ten stav "být mimo" - necítit. Nežiješ. Ale vážně. Připadáš si jako zombie, ale je ti to jedno, nezáleží na tom.

Ale když "procitneš" je to jako kouzlo. Nevím jestli špatný nebo dobrý kouzlo, ale je to prostě... řekněme rozdíl. Na chvíli je to fajn, i když musím zkonstatovat, že bolestivý (jak si v těch chvílích připadám? Připadám si jak vodkopnutej prašivej čokl, od kterýho chtěj bejt všichni, co nejdál. A vlastně je to pravda, když vidím jak na mě lidi čumí, je mi jasný, co si myslej... odpad společnosti hodnej totální destrukce. Hahá, ale to ještě nevědí, že se zničím sama, ňach. Nebo možná vědí, a proto se tak pohrdlivě usmívaj... Jsem tady sama a sama budu. A tohle mě vede k novýmu chápání, i chvíle stačí na to, abych si uvědomila, kde je error...), ale nedokážu tenhle stav udržet napořád. Zbabělost. Utíkám od života.


A to je všechno. Jsem ráda, že jsem to napsala. Protože si pak připadám živěji. Jako bych přece jen nebyla cizinkou v tomhle světě, jako bych tu měla vážně místo, roli... i když jde o roli osoby, kterou všichni nesnáší. Ale možná tu mám místo. A to není špatný. Zní to vlastně docela dobře. Možná. Ale...jsem sama, jsem kurva sama.

Zpátky k tomu, co jsem nakousla na začátku... Porovnání s tím, co jsem psala v srpnu. Řekněme, že hlavní pointa zůstává stejná (a tu pointu odmítám zmiňovat, i když asi tak o článek nebo dva dál v historii se nachází vysvětlení...však někteří vědí). Akorát vnímání a myšlení se mírně změnilo. Názory mám pořád stejný (i když už jsem přestala naivně doufat, jako předtím *cituje z toho papíru* Já vím, že nejsem ani hezká - natož krásná, ani vtipná, ani inteligentní ani nijak zajímavá... ale věřím, že každý zboží má svýho kupce. Tak teď už nevěřím) - v podstatě. Jinak... je to ale divný. Prostě. Ááá. Neumím se vyžvejknout.

Jsem ubožák. Totální ztroskotanec. Vyvrženec společnosti. Outsider bez pravých přátel. Chodící existenční paradox. Ukázka toho jak by to nemělo vypadat. Příšerná obluda. Zdegenerovaná vypatlaná palice...
A nejlepší je, že je mi to úplně u prdele. Je mi to šumák (do té doby než se na chvíli vrátím k emocím, to je mi to pak líto, ehm).

A ačkoli je to jedno, tak i jako pozemšťan mám své problémy (došly prachy na dárky k Vánocům, neptejte se proč... ale byla to dlouhá cesta ze školy, éééhm) (za poslední měsíc jsem zhubla šest kilo... ale na nesprávnejch partiích... a teď zas začínám přibírat a budu jak kolotoč, ale já tu čokoládu žrát nepřestanu)(kurva, propadám asi ze třech předmětů a na tomhle vysvědčení mi závisí, jestli tě vezmou na školu) - ale úspěšně ty problémy ignoruju, protože jsou mi prostě volný. Možná bych to řešit měla, ale to mi fakt nevykládejte, protože mě to nezajímá.

Kurva, je ještě pořád něco, co mě zajímá?

Odpověď asi znáte... a pokud ne. Tak jste velmi nechápaví nebo neumíte číst mezi řádky nebo jste nečetli moji osobní zpověď. To je jedno.

Já jsem se zase vypsala a to je hlavní. Teď už se můžu klidně flákat (ano, je mi u prdele, že zítra píšem z chemie a já z ní propadám).



přemýšlet...
... nechci
ale jinak to nejde
protože samasamasama se
..svýma...myšlenkama
ztracená
blázen? možná trochu
nebo taky... ne
ale asi ano.
nemůžu cejtit, nechci
cejtit
nastavuju... offline stav...
...Cassie? nebreč
jednou možná i bude líp
Vážně?
.. .. ... ne
já si říkala
vím
nevíš
znám
.......neznáš
aleanoaleano
pochybuju .. nikdo nezná...
a nikdo nechce znát
... ...krutá pravda..
jo.
končím.

Toho posledního chumlu slov si nevšímejte. Asi nejsem normální.




Loučí se
osoba říkající si Cassie Rin Michaelis...
ale kdo je to ve skutečnosti?
sama neví...
existuje ještě vůbec?
možná...
...a možná už je jen vyhaslou schránkou
a mysl se odebere naždy pryč...
což by bylo samozřejmě krásný
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Danny | Web | 15. prosince 2011 v 20:23 | Reagovat

Máš slušný spisovatelský talent!
A k tématu.Vím dost dobře,jak se cítíš.Mívám podobné stavy,jen ne tak hluboké a dlouhodobé.Už jsem zažila tu absolutní lhostejnost k čemukoli,většinou vznikající z depresí.Třeba jsem se učila na nějaký předmět,že si opravím známku  z testu a pak jsem to po hodině zahodila se slovy: "Kurva co já se tady tak marně snažím?Já tu látku umím a chápu,prostě seru na to,že z toho mám za 2,i když je to tak debilní předmět.Já to umím a kašlu na to!" Nebo si řeknu,udělej tohle a druhé já řekne,jdi do prdele,mě je to ukradené.Přičemž vím,že později toho budu litovat.To jsou docela nebezpečné stavy,tyhle offline módy....zkus si najít nějaký smysl života,plnit si sny,něco v tomhle směru.Mě se velmi nedávno (minulý týden) jeden dlouhý takřka celoživotní sen splnil a hle,hned mám důvod proč se nenechat zabít v následujících měsících-neužila bych si svůj sen :D
A přeji pevnější nervy,takhle to postupem času nezvládneš,pokud se to bude zhoršovat.Já se z těhle za***ých stavů hrabala asi rok a půl-úleva přišla s přestupem na jinou školu.Chce to změny,najít něco,co tě zajímá (i když to bude asi teď problém),nebo někoho pro koho tu být...heeeh.

2 VelííQ | Web | 15. prosince 2011 v 20:37 | Reagovat

Očividně neumím číst mezi řádky. Vrr štve mě to. Tuším, co tě zajímá, ale nejsem si stoprocentě jistá, vlastně jenom hádám. No... Jediný co pro tebe chci, aby ses necítila sama. Ale netuším jak to udělat. Fakt netuším. Jen chci říct, že na světě jsou lidé, i když žijí několik desítek a možná i stovek kilometrů (zeměpis mně prostě nejde!) od tebe, kterým na tobě záleží a tak to bude, i když tomu nevěříš :)

3 Kláša, Flaška... | E-mail | Web | 16. prosince 2011 v 19:24 | Reagovat

Tak když jsem si četla tu první část napadlo mě jen tohle: "Propadli jsme vlastní povídce, ale pochytily jsme jen ty špatný věci." Je mi to tak líto. Nechci, aby ses cítila sama, strašlivě mě štve, že jsem od tebe tak daleko, protože takhle ti nemůžu pořádně pomoct a to mě deptá. Ještě pořád mám naději, že se z toho dostaneš a že bude líp. Důležitý je momentálně si najít cíl. S klukama: nikdo mě nechce, protože nejsem hezká, ani chytrá ani nic, ale co bych se tím štvala. Prohlásila jsem si, že na to kašlu, že se radši budu soustředit na školu, než na to, abych honila borce (přeber si to jak chceš), kteří o mě ani nestojí a zbytečně se tím deptala, takže na to kašlu. Já upřímně pořád věřím, že tam na mě a na každou z nás, i na tebe, někdo čeká. Někdo, kdo k nám prostě patří a že jen musíš vydržet a dočkáš se ho. A když ne? Hmm, smůla, no. Jeden borec, kterýho znám, kterej je starej skoro jako můj fotr snad nám na jedné akci vyprávěl, že si na tu pravou počkal 15 let po tom, co ji začal hledat, ale že to stálo za to. Ukazoval nám fotky. Nebyla nijak moc hezká, ale on ji bezmezně miloval, měli spolu 2 děti a naprosto si rozuměli,což zrovna pro mě bylo něco nepředstavitelnýho (když moje rodiče 70% toho, co jsou doma se spolu jen hádají a nadávají si). Pořád mám ještě naději a to je důležité. Vím, že je ode mě dost blbí tě tady poučovat a bla bla bla, když jsi zažila tolik věcí, o kterých třeba ani nemám páru a které jsou stokrát horší než cokoliv, co jsem kdy prožila já, ale chci ti jen říct, že je důležitý se nevzdávat. Být tebou, tak máknu s tou školou. Dostaneš se na nějakou školu, kam chceš, budou tam noví lidi, novej začátek a třeba si polepšíš. Vždycky může být líp a jestli bude hůř? To ti v téhle situaci může být celkem jedno... Jinak pokud budeš chtít, tak mi napiš. Doufám, že mi napíšeš a budu ráda, když mi napíšeš, protože jsi skvělá a já si s tebou ráda píšu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama